Neuroestetika: Krása jako kognitivní předpoklad

Neuroestetika: Krása jako kognitivní předpoklad

Proč se nám něco líbí? Tato otázka, důležitá v estetické filozofii, se v posledních dekádách dostává do centra zájmu i kognitivní vědy. Neuroestetika, která stojí na pomezí neurovědy a umění, zkoumá vztah mezi kognitivními procesy, emocemi a estetickým vnímáním.

Empirické studie ukazují, že při kontaktu s uměleckými díly dochází k aktivaci mozkových oblastí spojených s potěšením a odměnou, jako jsou orbitofrontální kortex a striatum. Tyto oblasti reagují podobně i na podněty související s přežitím, což naznačuje, že estetické vnímání je zakořeněné v biologických a evolučních procesech. Tento mechanismus ukazuje, že vnímání krásy je úzce spojené s tím, jak mozek hodnotí podněty z hlediska významu a odměny. Jako příklad z praxe může sloužit výzkum obrazu Dívky s perlou od Jana Vermeera, na němž neurovědci v Nizozemsku aplikovali metodu sledování pohybu očí. Výsledky ukázaly, že lidské oko reaguje na tři specifické body v obraze: oko, ústa a náušnici, čímž vzniká vizuální smyčka, která nás neustále přitahuje zpět k těmto bodům.

Z pohledu neuroestetiky mozek při vnímání estetických podnětů hledá vzorce, harmonii a kontrast – kategorie známé již ve starověké filozofii. Neurověda neodpovídá na otázku, co je krása, ale zkoumá, co se v mozku děje, když ji prožíváme. Estetické vnímání je tak univerzální, ale zároveň hluboce individuální, neboť je ovlivněno jak biologickými predispozicemi, tak kulturními a osobními faktory.


Zdroje použité k článku:

Sepsala: Bc. Jasmína Rampachová